Obora Hvězda a okolí
Praha má mnoho tváří. Někdy je kamenná, hrdá a okázalá, jindy hlučná, nervózní a trochu unavená. A pak jsou tu místa, kde město najednou ztiší hlas. Nezmizí úplně, to by byla pohádka, pořád někde za zdí hučí auta, přistávají letadla a tramvaje si zvoní svoje malé městské modlitby. Ale v oboře Hvězda se Praha přece jen stáhne o krok stranou a nechá člověka nadechnout.
Obora Hvězda je zvláštní území. Není to divočina, není to park, není to obyčejný les. Je to takový dobře střežený sen o krajině uprostřed města. V 16. století byla založena jako královská obora a dodnes si drží cosi z uzavřeného světa za zdí. Ta zeď je důležitá. Nejen prakticky, ale i pocitově. Jakmile projdete branou, jako byste opustili běžnou Prahu a vstoupili do prostoru, který má vlastní rytmus, vlastní světlo a vlastní ticho. Obora byla založena roku 1534 Ferdinandem I. a dnes je chráněná jako přírodní památka i národní kulturní památka.
A právě světlo je zde hlavní hrdina. Ráno se plazí v trávě, večer se láme mezi kmeny, v listopadu se ztrácí v mlze a v květnu se do zelených bučin opírá tak silně, až je to skoro nepatřičné. Pro fotografa je Hvězda vděčné místo. Ne proto, že by se sama nabízela prvoplánovou krásou. Ona se spíš tváří nenápadně. Chvíli jdete, nic moc se neděje, a pak najednou stojíte v aleji jako v katedrále, v dálce zasvítí bílá stěna letohrádku a Vy víte, že tady zůstanete o něco déle, než jste plánovali.
Letohrádek, který si na nic nehraje a přitom je to hvězda
Dominantou obory je samozřejmě letohrádek Hvězda. Renesanční stavba na půdorysu šesticípé hvězdy byla postavena v letech 1555–1556 a stojí na konci dlouhé osy, která k ní vede jako natažená šňůra. A řekněme si to rovnou: takhle jednoduchá bílá stavba umí být fotograficky zatraceně nebezpečná. Vypadá totiž snadno. Jenže ono to „snadno“ je past.
Z dálky působí letohrádek klidně, až skoro stroze. Bílá hmota, tmavá střecha, pravidelná okna, čistý tvar. Ale jakmile se mění světlo, začne se měnit i on. Ranní mlha z něj udělá tichý přízrak. Podzimní listí mu přidá teplo. Zimní sníh zase podtrhne jeho geometrii, až má člověk chuť vytáhnout delší ohnisko a všechno okolo z obrazu nemilosrdně vyházet.
Objednat fotoobrazKvětiny v oboře Hvězda
Nejkrásnější je ovšem chvíle, kdy k němu přicházíte alejí. Ne hned, ne spěšně. Hvězda chce pomalost. Chce, abyste si všimli, jak se stavba mezi stromy postupně zvětšuje, jak se její tvar drží v ose a jak celá kompozice pracuje skoro sama. Fotograf by řekl: vodicí linie, středová kompozice, rytmus stromů, kontrast světlé fasády a tmavého lesa. Normální člověk řekne: je to pěkné. A ono je. Někdy ta prostá věta stačí.
Několik mých fotografií Hvězdy vzniklo právě tady – v okamžicích, kdy se les, architektura a světlo sešly do jednoho tichého obrazu. Takové fotografie mám rád i jako velké fotografické obrazy na stěnu. Nejsou hlučné. Nekřičí. Jen si žijí svým životem a každý den připomenou, že i v Praze existují místa, kde se dá na chvíli zpomalit… a nebo zrychlit, chodím tam i běhat :-)
Aleje aneb když stromy kreslí za fotografa
Kdybych měl v Hvězdě vybrat jeden motiv, ke kterému se budu vracet pořád dokola, byly by to aleje. Aleje jsou v krajině dar. Pro chodce, pro fotografa i pro malé dítě na odrážedle. Vedou Vás, rámují pohled, dávají prostoru řád. A přitom nejsou nudné, i když by se mohlo zdát, že strom jako strom a cesta jako cesta.
Ale není to pravda. V zimě vidíte kostru prostoru. Kmeny, větve, šedé nebe, mokrá cesta, nedostavěná katedrála. V létě se aleje promění v zelený tunel, kde člověk hledá stín a pes hledá všechno možné, co člověk raději nechce ani vidět. Na podzim se ovšem děje největší divadlo. Listí na zemi funguje jako měkký koberec, stromy zezlátnou a každé protisvětlo se promění v malý fotografický svátek.
Objednat fotoobrazAlej obory Hvězda - Ranní světlo se prodírá mezi kmeny starých stromů a kreslí na cestu tiché stíny. Vzduch je chladný, svěží, chvíle před probuzením dne. Alejí kráčí klid, a s ním pocit, že tady se čas na chvíli zastavil.
Objednat fotoobrazObora Hvězda po dešti - Letohrádek Hvězda pod letní lipovou klenbou, jako perla zasazená v místě, které se již mnoho staletí nijak zásadně nezměnilo.Obora je protkána širšími promenádami i vedlejšími cestami, takže se dá projít křížem krážem a skoro pokaždé zvolíte trochu jiný rytmus. Jednou jdete hlavní osou k letohrádku, podruhé uhnete stranou, potřetí se necháte vést jen tím, kde je zrovna pěkné světlo. A to je na Hvězdě skvělé. Nemusíte mít plán. Stačí oči.
Z fotografického hlediska jsou aleje vděčné hlavně za mlhy a po dešti. Vlhká cesta ztmavne, kmeny stromů se zvýrazní a listí získá sytost, kterou v poledním slunci nikdy nevymáčknete, ani kdybyste Lightroom prosili na kolenou. Inu, některé věci za nás musí udělat počasí.
Objednat fotoobrazObora Hvězda v noci
Bukový les, ticho a trochu pohádková temnota
Hvězda není jen uhlazená promenáda k letohrádku. Stačí sejít z hlavních cest a obora začne být méně park a více les, měkčí a tajemnější. Místní porosty zahrnují mimo jiné habrové doubravy, bikové doubravy i bikové bučiny, což zní odborně a možná trochu suše, ale v praxi to znamená jediné: pod nohama šustí listí, nad hlavou se zavírají koruny a Praha je najednou daleko.
Bukový les má zvláštní atmosféru. Buky jsou elegantní stromy, tak trochu aristokrati mezi lesními obyvateli. Mají hladkou šedou kůru, pevný postoj a na podzim dokáží zezlátnout tak, že se člověku ani nechce mluvit. Jen stát. Dívat se. Dýchat.
Objednat fotoobrazBukový les
Pro fotografa je bukový les cvičením v pokoře. Kompozice v lese je těžká disciplína. Všude je něco. Větev, kmen, pařez, světlo, tma, další větev, ještě jeden kmen, a než se nadějete, máte na kartě dvacet chaotických fotografií ničeho. Ale když se podaří najít jednoduchost – jeden kmen v popředí, měkké světlo za ním, cestu mizící do hloubky – vznikne obraz, který má klid. A klid je dnes nedostatkové zboží.
Právě takové fotografie podle mě na stěně fungují nejlépe. Ne jako dekorace vybraná podle barvy gauče, ale jako okno. Malé soukromé okno do místa, kam se můžete vracet, i když venku prší, práce tlačí a na procházku není čas.
Objednat fotoobrazKoruny mohutných buků, Obora Hvězda
Kříž zarostlý do stromu – malá věc, velký příběh
Ve Hvězdě jsou i drobnosti, které snadno minete. Jednou z nich je kříž zarostlý do stromu. Nečekejte velkolepou památku s cedulí, kolem které se tlačí výpravy turistů. Právě naopak. Je to tichý detail. Takový ten objev, u kterého se zastavíte, nakloníte hlavu a řeknete si: jak dlouho už tady asi je?
Strom prožívá čas jinak než my. Pomalu obrůstá, přijímá, zakrývá a zároveň uchovává. Kříž ve stromu tak není jen náboženský symbol, ale i obraz plynutí. Člověk něco zasadí do krajiny, krajina to postupně přijme za své a po letech už není jasné, kde končí lidská stopa a začíná příroda. Není právě tohle krásné?
Fotograficky je to komorní motiv. Žádný širokáč, žádná velká scéna. Tady se hodí přiblížit, hledat strukturu kůry, jemné světlo a soustředit se na detail. V takových chvílích se z krajináře stává skoro portrétista. Jen nefotografuje tvář člověka, ale tvář místa.
Objednat fotoobrazStarý kříž v dřevěném náručí, zimní varianta - Kovová ramena starého kříže pomalu zarůstají mezi dva kmeny. Stromy ho neodtlačily, spíš ho vzaly k sobě – jako by tam odjakživa patřil. Lehký sníh leží na kůře i kameni, bez pohnutí. Všude je ticho. Jen les a ten kříž, co tu zůstal po někom, kdo sem kdysi přišel a věřil. A možná se jen chvíli díval, stejně jako teď já.Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře
Když vyjdete z obory směrem k Bílé Hoře, krajina změní náladu. Lesní ticho se otevře do prostoru a do příběhu vstoupí historie. Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře patří k místům, která v sobě nesou krásu i tíhu. Barokní poutní areál vznikal v letech 1704–1730 na místě spojeném s bělohorskou bitvou a tvoří ho kostel obklopený ambity a kaplemi.
Je to jiný typ fotogeničnosti než v oboře. Tam pracujete s lesem, cestami a měkkým světlem. Tady nastupuje architektura, osa, zeď, brána, sakrální klid a barokní symbolika. Santiniovský duch se tu alespoň podle tradice a některých pramenů mihne jako stín – ne okázale, ale dost na to, aby člověk zpozorněl.
Mám rád místa, kde se dá po procházce lesem dojít ke kostelu. Je v tom zvláštní dramaturgie. Nejdřív stromy, listí a bláto na botách, potom architektura, kámen a ticho jiného druhu. A když se zadaří světlo, kostel na Bílé Hoře dokáže vytvořit velmi silnou fotografii. Ne veselou. Spíš soustředěnou. Takovou, která se neokouká za týden.
Objednat fotoobrazKostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře
Vypich, draci a vítr ve vlasech
A pak je tu Vypich. Na první pohled možná trochu obyčejný. Velká pláň, provoz kolem, sportující lidé, děti, psi, kola, brusle, v září a říjnu draci. Jenže právě ten kontrast je zajímavý. Po uzavřené, stinné a historické Hvězdě přijde otevřený prostor, kde se nadechnete úplně jinak. Vítr tu má místo. A když má vítr místo, děti mají radost a rodiče trochu méně klidu Pouštění draků na Vypichu není žádná metafyzika, ale je v tom čistá radost. Provázek v ruce, hlava zakloněná, barevný tvar někde vysoko a dítě, které křičí „už letí!“. Co víc chcete?
Fotograficky je Vypich zajímavý právě svou otevřeností. Ale chce to počkat na ty správné podmínky, abychom skryly, co do obrazu nepatří a vypíchli to, co tam naopak chceme. V takových chvílích je mlha náš velký kamarád.
Objednat fotoobrazJsou cesty nikam... - Naše cesty směřují do zapomnění. Lepší z nás si budou pamatovat následující generace, ty nejlepší (nebo nejhorší) dalších mnoho generací. A nakonec už nikdo.
A proč tam vlastně jít?
Protože Hvězda není jen „park na Praze 6“. Je to místo, kde se dá procházet hodinu i půl dne. Dá se sem přijít s fotoaparátem, s dětmi, se psem, s myšlenkami, které potřebují vyvětrat. Dá se tu běhat, mlčet, fotit, koukat do stromů, hledat houby nebo jen dojít k letohrádku a zase zpět.
A můžete sem jít v každém ročním období. Na jaře kvůli svěží zeleni. V létě kvůli stínu. Na podzim kvůli barvám, které jsou místy až nestydaté. V zimě kvůli grafice holých stromů a tichu, které občas přikryje sníh. Hvězda je pokaždé trochu jiná, ale vždycky svá.
Objednat fotoobrazHlavní alej obory Hvězda - Jsem pro vrácení se do tohoto bodu v čase, jako že bychom naloadovali hru a načetli to odsud. Co myslíte? Je to z října 2019, tedy prakticky v předvečer covidu a byl to čas, kdy samozřejmě byly problémy, různě se neřešily, řešily... ale tohle byl ten moment, kdy těch skutečně světových problémů začlo být tak nějak moc. Já bych to naloadoval a zkusil to znovu a nějak jako že líp...
Já se do podobných míst vracím rád hlavně skrze fotografie. Některé obrazy nevznikají proto, aby ohromily. Vznikají proto, aby doma připomněly pocit. Chladné ráno v aleji. Bílé průčelí letohrádku mezi stromy. Bukový les v měkkém světle. Barokní ticho Bílé Hory. Když se takový obraz pověsí na zeď, není to jen kus papíru v rámu. Je to malý návrat.
A tak Vás zvu dvojím způsobem. Nejdřív úplně jednoduše: běžte se do Hvězdy projít. Bez velkých plánů, bez spěchu, klidně jen tak. A pokud Vás její nálada chytne za srdce, podívejte se i na mé fotografické obrazy Prahy a krajiny. Třeba mezi nimi najdete právě ten kousek ticha, který si budete chtít odnést domů.
